O nemoci L2 - HGA a Hc

L-2-HGA ( L-2-hydroxyglutarová acidurie) u stafordąírských bulteriérů

je neurometabolické onemocnění, pro něľ jsou typické zvýąené hladiny kyseliny L-2-hydroxyglutarové v moči, plazmě a mozkomíąním moku.
L-2-HGA  postihuje centrální nervovou soustavu, přičemľ klinické příznaky se obvykle objeví ve věku  6 měsíců aľ jeden rok (mohou se vąak objevit později). Symptomy zahrnují epileptické záchvaty, „vratkou“ chůzi, třes, svalovou ztuhlost v důsledku námahy nebo rozruąení a změněné chování.
K mutaci nebo změně struktury genu pravděpodobně doąlo spontánně u jediného psa, jakmile se vąak tento gen roząířil do populace, dědí se z generace na generaci, jako jakýkoli jiný gen. Onemocnění vykazuje autozomálně recesivní způsob dědičnosti: aby mohl být pes onemocněním postiľen, musejí být přítomny dvě kopie defektního genu (jedna zděděná od kaľdého z rodičů).
U jedinců s jednou kopií defektního genu a jednou kopií normálního genu – nazývaných nositelé  onemocnění – se  příznaky onemocnění neprojevují, mohou vąak přenáąet defektní gen na své potomky.
Při zkříľení dvou jinak zjevně zdravých nositelů onemocnění, bude onemocněním postiľeno  (průměrně)  25 % potomků,  u 25 % se gen nebude vyskytovat a  50 % jedinců bude nositelem onemocnění.         

Mutace odpovědná za onemocnění byla v nedávné době objevena organizací Animal Health Trust.  Pomocí informací z uvedeného výzkumu jsme pro toto onemocnění vyvinuli test DNA.  Tento test neslouľí jen k diagnostikování psů postiľených onemocněním, ale můľe detekovat i psy, kteří jsou nositeli mutace,  nevykazují ľádné příznaky onemocnění, ale mohou produkovat postiľená ątěňata. Nositele onemocnění nebylo moľné detekovat prostřednictvím dříve dostupných testů, tj. testů krve nebo moči, které stanovily zvýąenou hladinu L-2-hydroxyglutarátu, ani pomocí vyąetření magnetickou rezonancí.

Obvykle bude v populaci podstatně vyąąí počet nositelů onemocnění neľ postiľených zvířat. Takové nositele onemocnění je nutné z chovné populace odstranit, nebo» představují skrytý zdroj onemocnění, který můľe kdykoli produkovat postiľené psy. 

NEGATIVNÍ (CLEAR): pes má 2 kopie normálního genu, L-2-HGA u něj nevznikne ani nepředá kopii mutovaného genu L-2-HGA ľádnému potomkovi.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER): pes má jednu kopii normálního genu a jednu kopii mutovaného genu, který způsobuje L-2-HGA. L-2-HGA se u něj nevyvine, ale předá gen L-2-HGA    50 % svého potomstva (průměrně).

POSTI®ENÝ JEDINEC (AFFECTED): pes má dvě kopie mutovaného genu L-2-HGA a je L-2-HGA postiľen. V některé fázi ľivota se u něj L-2-HGA vyvine za předpokladu, ľe bude ľít do přísluąného věku.  Nositelé onemocnění mohou být kříľeni se psy, jejichľ nález je negativní. Průměrně 50 % takového vrhu bude negativní a nositelů onemocnění bude  50 %. Při takovém krytí se nenarodí postiľená ątěňata. U ątěňat, která budou pouľita v chovu, by mělo být provedeno testování DNA, aby bylo stanoveno, zda jsou nositeli onemocnění, či nikoli.

HC - Dědičná katarakta (ąedý zákal) je  stafordąírských bulteriérů

známa jako dědičné onemocnění od konce 70. let 20. století. U postiľených psů vzniká ąedý zákal na obou očích v ranném věku. Onemocnění není vrozené, takľe čočky jsou po narození normální, ale katarakta se objeví ve věku několika týdnů nebo měsíců a postupně, ve věku  2 aľ 3 let zvířete, přechází do katarakty úplné (a následné slepoty) . 

K mutaci nebo změně struktury genu pravděpodobně doąlo spontánně u jediného psa, jakmile se vąak tento gen roząířil do populace, dědí se z generace na generaci, jako jakýkoli jiný gen. Onemocnění vykazuje autozomálně recesivní způsob dědičnosti: aby mohl být pes onemocněním postiľen, musejí být přítomny dvě kopie defektního genu (jedna zděděná od kaľdého z rodičů). U jedinců s jednou kopií defektního genu a jednou kopií normálního genu – nazývaných nositelé  onemocnění – se  příznaky onemocnění neprojevují, mohou vąak přenáąet defektní gen na své potomky. Při zkříľení dvou zjevně zdravých nositelů onemocnění bude onemocněním postiľeno  (průměrně)  25 % potomků,  u 25 % se gen nebude vyskytovat a  50 % jedinců bude nositelem onemocnění.

Mutace odpovědná za onemocnění byla v nedávné době objevena organizací Animal Health Trust.  Pomocí informací z uvedeného výzkumu jsme pro toto onemocnění vyvinuli test DNA.  Tento test neslouľí jen k diagnostikování psů postiľených onemocněním, ale můľe detekovat i psy, kteří jsou nositeli mutace,  nevykazují ľádné příznaky onemocnění, ale mohou produkovat postiľená ątěňata. Obvykle bude v populaci podstatně vyąąí počet nositelů onemocnění neľ postiľených zvířat. Takové nositele onemocnění je nutné z chovné populace odstranit, nebo» představují skrytý zdroj onemocnění, který můľe kdykoli produkovat postiľené psy.

V současné době je test dostupný a informace o zasílání vzorků ke zpracování jsou uvedeny dále.

Chovatelům budou zaslány výsledky identifikující jejich psa jako zvíře patřící do jedné z následujících kategorií.

NEGATIVNÍ (CLEAR): pes má 2 kopie normálního genu a  dědičná katarakta u něj nevznikne ani nepředá kopii genu dědičné katarakty ľádnému potomkovi.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER): pes má jednu kopii normálního genu a jednu kopii mutovaného genu, který způsobuje dědičnou kataraktu. Dědičná katarakta se u něj nevyvine, ale předá gen dědičné katarakty 50 % svého potomstva (průměrně).

POSTI®ENÝ JEDINEC (AFFECTED): pes má dvě kopie mutovaného genu dědičné katarakty a je dědičnou kataraktou postiľen. V některé fázi ľivota se u něj dědičná katarakta vyvine za předpokladu, ľe bude ľít do přísluąného věku. 

Nositelé onemocnění mohou být kříľeni se psy, jejichľ nález je negativní. Průměrně 50 % takového vrhu bude negativní a nositelů onemocnění bude  50 %. Při takovém krytí se nenarodí postiľená ątěňata. U ątěňat, která budou pouľita v chovu, můľe být provedeno testování DNA, aby bylo stanoveno, zda jsou nositeli onemocnění, či nikoli.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

L-2 hydroxyglutarová acidurie a dědičná katarakta se u stafordąírského bulteriéra dědí jako autozomálně recesivní onemocnění. V rámci organizace Animal Health Trust byly vyvinuty testy pro identifikaci obou přísluąných mutací.  Znamená to, ľe vzorek DNA jedince plemene stafordąírský bulteriér můľe být analyzován, aby se zjistilo, zda se u psa obě tyto mutace/onemocnění nevyskytují, zda je jejich nositelem, nebo zda je jimi postiľen.   Dostupnost obou těchto nových testů je pro chovatele stafordąírských bulteriérů velkým přínosem, nebo» jim umoľňuje vybírat v rámci chovatelských programů jedince s ohledem na tyto specifické mutace a sníľit tak výskyt obou mutovaných genů v budoucích generacích.  Je zřejmé, ľe vąichni, kdo se podílejí na chovu a registraci vrhů stafordąírských bulteriérů, musejí spolupracovat, aby se zajistilo, ľe tyto nové testy DNA budou pro plemeno SBT maximálním přínosem.

· U vąech potenciálně chovných jedinců by mělo být provedeno testování DNA jeątě před tím, neľ budou pouľiti v chovu.
· Identifikovaní nositelé onemocnění by neměli být pářeni se psy, jejichľ DNA nebyla testována, ani se zjiątěným nositelem onemocnění.
· Na identifikovaných nositelích onemocněních lze chovat, ale smějí být pářeni pouze se psem, u něhoľ byl testem DNA zjiątěn normální gen. Tento postup umoľní, aby nositelé onemocnění, kteří mají kvality, jeľ by byly pro budoucí generace přínosné, mohli tyto kvality, jako je například správný plemenný typ a temperament, předávat dál.

· Pokud se chovatelé rozhodnou pářit psa, u něhoľ bylo testem zjiątěno, ľe je nositelem onemocnění, se psem, který je nositelem normálního genu, je nutné u vyprodukovaných ątěňat testovat DNA, aby bylo zjiątěno, která jsou nositeli mutovaného genu a která genu normálního. Identifikovaní nositelé onemocnění by pak měli být chovatelem označeni následujícím způsobem:   „potomci nejsou vhodní pro registraci“ a Kennel Club by měl toto označení potvrdit.  U ostatních plemen začaly náklady na testování vrhů představovat problém a v těchto případech jednotlivé chovatelské kluby přijaly pravidlo, ľe chovatelé nemusejí provádět testování DNA u vąech ątěňat z vrhu nositele onemocnění připářeného s jedincem, který má normální gen, ale vąechna netestovaná ątěňata musejí být označena výąe uvedeným způsobem (potomci nejsou vhodní pro registraci).    

Znalost recesivních genů

Recesivní geny u psů odpovídají za mnoho charakteristik, jako je například vznik modré nebo játrové barvy srsti, a větąina z nich nemá vliv na zdraví psa. Několik jich vąak působí zdravotní problémy. U stafordů byly popsány dva – dědičná katarakta (HC), která způsobuje slepotu mladých psů, a L-2-hydroxyglutarová acidurie (L-2-HGA), metabolické onemocnění, které postihuje mozek a způsobuje záchvaty, jeľ mohou být chybně diagnostikované jako epilepsie.

Vąichni psi mají dvě kopie kaľdého z tisíců genů, kromě jednoho pohlavních chromozomu u samců. Jedna kopie kaľdého genu  pochází od otce a druhá od matky. Kopie kaľdého genu nemusejí být identické, ale kaľdá má naprosto stejnou polohu na přísluąném chromozomu. Rozdíly mezi páry genů, mutace, jsou důsledkem drobných biochemických chyb, k nimľ doąlo někde během procesu replikace a přenesly se z generace na generaci.

U recesivních genů „původní“ varianta, kterou nazveme „X“, produkuje „normální“ účinek, pokud je přítomna jedna kopie „X“. Pokud v určitém okamľiku dojde k mutaci, jejímľ důsledkem je recesivní varianta „x“, bude dosaľeno normálního účinku, pokud je v páru s „X“. „X“ je tedy povaľována za dominantní vzhledem k „x“, nebo, jinými slovy, „x“ je recesivní vzhledem k „X“. Kombinace X/X bude mít přirozeně normální účinek, ale pokud vznikne kombinace x/x, můľe výt výsledný  účinek naprosto odliąný.

Jak jste si jiľ uvědomili, jsou u HC i L-2-HGA moľné tři kombinace genů:

  1.      X/X – pes není klinicky postiľen a není nositelem onemocnění, nebo» nemá variantu „x“ a nemůľe ji tedy předat svému potomstvu.

  2.      X/x – pes není klinicky postiľen, ale je nositelem onemocnění, nebo» má variantu „x“, kterou předá zhruba polovině svých potomků.

3.      x/x – pes je postiľen přísluąným onemocněním a kdyby byl pouľit v chovu, musí předat defektní gen „x“ vąem svým potomkům.

Cílem jakýchkoli kontrolních opatření musí být zabránit tomu, aby se narodila jakákoliv klinicky postiľená zvířata a nakonec vyloučení  defektního „x“ z chovné populace. Díky vývoji laboratorních testů na recesivní geny, které způsobují tato dvě onemocnění (testy L-2-HGA jsou jiľ k dispozici), je jako první krok nutné zabránit páření dvou nositelů onemocnění – toto by mělo zajistit provedení testu otce i matky jeątě před krytím. Jediným způsobem, jak bylo dříve moľné zjistit, zda je pes nositelem onemocnění, byla skutečnost, ľe produkoval postiľené potomstvo.  Pečlivým výběrem by se chovatelé, kteří mají linie postiľené kterýmkoli z obou onemocnění, měli být schopni defektních genů zbavit během dvou nebo tří generací a zároveň si zachovat  poľadovanou kvalitu chovné základny.

Je zjevné, ľe pokud by nebyli v chovatelských  programech vyuľíváni vůbec ľádní nositelé onemocnění, brzy by doąlo k eliminování recesivních genů pro  HC a L-2-HGA a tento postup by naąel své zastánce. Zároveň by to vąak způsobilo moľné váľné omezení genofondu, a to i u plemen, jako je staford, která mají genofond relativně velký, a nechtěně by to mohlo umoľnit výskyt daląích genetických defektů.  

Zde pouľité texty jsou výtahy z překladu anglického originálu, které pro účely SBTC CZ a na náklady SBTC CZ,  pořídila agentura Marvel, s.r.o.